Od králů v hedvábných punčochách přes japonskou estetiku až po francouzskou nenucenost. O tom, jak móda vypráví příběh naší kultury, osobnosti i nejistot.
Představte si muže na vysokých podpatcích, v hedvábných punčochách, s nalíčeným obličejem, napudrovanou parukou a v kabátci zdobeném zlatou výšivkou. Dnes bychom možná řekli, že je poněkud extravagantní. V sedmnáctém století bychom mu ale pravděpodobně museli pokleknout. Mohl by to totiž být francouzský král Ludvík XIV.
A právě tady začíná jeden z nejzajímavějších paradoxů dějin módy. Zdobení totiž nikdy nebylo výhradně ženskou záležitostí. Naopak. Po dlouhá staletí byli muži stejně marniví, barevní a okázalí jako ženy. Někdy dokonce mnohem víc.
Jak se tedy stalo, že dnes společnost očekává krásu především od žen? Proč je v Paříži obdivována nenucenost, zatímco v jiných kulturách je důležité dát úspěch viditelně najevo? A proč se některé ženy cítí nejkrásnější v dokonale upraveném outfitu, zatímco jiné ve starém svetru a bez make-upu? Odpověď je mnohem zajímavější než samotné oblečení.
Když se parádili králové
Francouzský král Ludvík XIV. (1638–1715) nebyl jen politickým vládcem. Byl také jedním z nejvlivnějších tvůrců evropského módního vkusu.
Jeho dvůr ve Versailles proměnil oděv v nástroj společenské hierarchie. Luxusní látky, krajky, výšivky, šperky a podpatky nebyly pouhou dekorací. Byly veřejným prohlášením o postavení. Čím okázalejší oděv, tím zřetelnější zpráva: Mohu si dovolit něco, co vy ne. Móda tehdy nebyla jen prostředkem krásy. Byla jazykem moci.
Zásadní změna přichází na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Historik módy John Carl Flügel později tento vývoj označil za „velké mužské odříkání“ (Great Masculine Renunciation).
Muži evropských vyšších vrstev postupně opouštěli pestré hedvábí, krajky a výrazné ozdoby ve prospěch tmavších, střídmějších oděvů. Novým ideálem se stal seriózní muž, jehož společenská hodnota měla vycházet z práce, rozumu, majetku a postavení, nikoli z dekorativnosti.
Jednou z důležitých postav této proměny byl anglický elegán Beau Brummell (1778–1840), který prosazoval precizní střih, čistotu a nenápadnou eleganci. Zatímco mužská móda se stávala střídmější, ženský oděv nadále nesl velkou část společenské reprezentace rodiny. Muž měl být úspěšný. Žena měla také dobře vypadat. Samozřejmě jde o zjednodušení dlouhého historického procesu, ale jeho následky vnímáme dodnes.
Proč se ženy vlastně zdobí?
Na tuto otázku neexistuje jediná odpověď. Evoluční psychologie nabízí jedno vysvětlení: vzhled může být prostředkem přitažlivosti a partnerského výběru. Jenže tím bychom celou věc nespravedlivě zjednodušili. Lidé se totiž neoblékají pouze proto, aby přitahovali potenciální partnery. Oblékáme se, abychom někam patřili. Abychom se odlišovali. Abychom vyjádřili svůj společenský status, kreativitu, náladu nebo hodnoty. Někdy také proto, abychom skryli nejistotu.
Americký sociolog Thorstein Veblen už v roce 1899 ve své knize The Theory of the Leisure Class popsal takzvanou okázalou spotřebu. Tedy pořizování věcí, jejichž hlavní funkcí není užitek, ale demonstrace společenského postavení. Drahé šaty tak nemusí být jen krásnými šaty. Mohou být důkazem, že si je můžeme dovolit. Francouzský sociolog Pierre Bourdieu později ukázal, že vkus úzce souvisí také s prostředím, vzděláním a společenskou třídou. To, co považujeme za elegantní, totiž často není tak individuální, jak si myslíme.
Vkus se učíme. A mnohdy ani nevíme, kdo nás ho naučil.
Francie: umění vypadat, že se nesnažíme
Francouzská estetika je fascinující právě svým rozporem.
Na jedné straně země haute couture, módních domů, parfémů a luxusu. Na straně druhé kulturní ideál ženy, která jako by svému vzhledu nevěnovala příliš pozornosti. Rozcuchané vlasy. Minimální make-up. Kvalitní kabát. Džíny. Starý svetr. A samozřejmost, se kterou to všechno nosí. Tento obraz ztělesňovala například Jane Birkin. Britka, která se stala jedním ze symbolů francouzské nenucenosti. Jenže i přirozenost může být estetickým konstruktem. Francouzské je ne sais quoi často spočívá v dokonale zvládnutém umění působit nedokonale.
A to je možná jeden z největších paradoxů současné módy. Žena může strávit hodinu vytvářením vzhledu, který má působit, jako by právě vstala z postele. Francouzský ideál navíc není univerzální pravdou o všech Francouzkách. Je to kulturní obraz, který pomáhala vytvářet literatura, film, módní průmysl i média. A přesto je na něm něco přitažlivého. Možná právě představa, že žena nemusí neustále dokazovat svou krásu, aby ji měla.
Rusko: když je krása vidět
V některých postsovětských prostředích má upravený vzhled jiný společenský význam. Výrazné líčení, vysoké podpatky, luxusní kabelky, kožešiny nebo viditelné značky mohou představovat nejen estetickou preferenci, ale také společenskou prestiž. Historický kontext je důležitý.
V Sovětském svazu byl přístup k mnoha západním módním výrobkům omezený. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se luxusní značky staly pro část nově bohaté společnosti viditelným symbolem ekonomického úspěchu a přístupu ke světu, který byl dříve nedostupný. Logo na kabelce tak mohlo nést mnohem silnější sdělení než jen informaci o výrobci.
“Dokázala jsem to. Mohu si dovolit to, co dříve nebylo možné.”
Bylo by ale chybou tvrdit, že všechny Rusky milují loga a všechny Francouzky přirozenost. Obě společnosti mají mnoho různých estetických skupin, generací a přístupů. Zajímavé je spíše to, jak rozdílný význam může mít stejný předmět.
To, co jedna kultura vnímá jako elegantní zdrženlivost, může jiná považovat za nedostatečnou péči o sebe. A naopak.
Japonsko: krása nemusí být dokonalá
Japonský vztah k estetice otevírá úplně jinou perspektivu. Tradiční kimono není jen krásný oděv. Je také nositelem kulturních významů. Jeho střih, materiál, vzor, barvy i způsob nošení mohou odkazovat k ročnímu období, příležitosti, věku nebo společenskému kontextu. Samotné slovo kimono původně znamená jednoduše „věc na sebe“, tedy oděv. Podoba kimona, jak ji dnes známe, se vyvíjela po staletí a výrazně se ustálila během období Edo (1603–1868).
Vedle této tradice stojí japonské estetické koncepty, například wabi-sabi, spojované s prostotou, pomíjivostí a krásou nedokonalého. Starý předmět může být krásný právě proto, že zestárl. Asymetrie nemusí být vadou. A prázdný prostor nemusí znamenat, že něco chybí. Je ovšem důležité neplést si tyto tradiční ideály s celou současnou japonskou módou. Tokio je zároveň místem odvážné experimentální módy, výrazných subkultur i pečlivě propracovaných stylizací.
Japonští návrháři Rei Kawakubo a Yohji Yamamoto zásadně ovlivnili západní módní svět, zejména svými pařížskými přehlídkami na počátku osmdesátých let. Jejich práce zpochybňovala evropské představy o ženské siluetě, symetrii, přitažlivosti a dokonalosti. Oděv už nemusel ženské tělo pouze zvýrazňovat. Mohl ho chránit, skrývat, proměňovat. Mohl být myšlenkou. A to je jeden z okamžiků, kdy se móda stává něčím mnohem větším než prostředkem, jak se líbit.
Když oblečení vypovídá o naší psychice
V roce 2012 publikovali psychologové Hajo Adam a Adam D. Galinsky výzkum věnovaný konceptu enclothed cognition — tedy myšlence, že oblečení může ovlivňovat naše psychické procesy prostřednictvím svého symbolického významu. Jejich experimenty pracovaly například s laboratorním pláštěm a pozorností.
Pozdější výzkumy ukázaly, že vztah mezi oblečením a psychikou je složitější, než by se mohlo zdát, ale základní otázka zůstává fascinující. Nejen že si vybíráme oblečení podle toho, jak se cítíme. Někdy se také cítíme jinak podle toho, co máme na sobě.
Pro někoho může být dokonale sestavený outfit zdrojem sebejistoty. Pro jiného může být úlevou právě možnost nic nesestavovat.
Někdo se rád zdobí, protože ho těší barvy, materiály a vizuální hra. Jiný preferuje jednoduchost, protože mu poskytuje klid. A právě zde je zajímavé rozlišovat osobnost, kulturní prostředí a individuální potřeby. Někdo miluje výraznost, někdo minimalismus. Někdo se prostřednictvím módy potřebuje ukázat, jiný se v ní potřebuje schovat. Ani jeden přístup není automaticky povrchnější nebo hodnotnější.
Skutečný styl nemusí být ten, který na sebe přitáhne nejvíce pozornosti. Může to být ten, ve kterém se člověk cítí nejvíce sám sebou.
Tilda Swinton: žena, která nepotřebuje být krásná podle pravidel
Pokud existuje současná osobnost, která dokáže zpochybnit běžné představy o ženské kráse, je to Tilda Swinton. Její styl se pohybuje mezi mužským a ženským, přísností a extravagancí, minimalismem a téměř sochařskou dramatičností. Nepůsobí, jako by se oblékala proto, aby splnila očekávání okolí. Spíše jako by prostřednictvím oděvu zkoumala vlastní identitu. Podobně lze uvažovat o práci návrhářky Rei Kawakubo, která dlouhodobě odmítá představu, že hlavním úkolem módy je dělat ženu konvenčně krásnější. V jejich estetice je něco osvobozujícího.
Žena nemusí být pouze dekorací. Může být záhadou, uměleckým dílem, intelektuální provokací. Může být krásná způsobem, který vůbec neusiluje o všeobecné schválení. A možná právě v tom spočívá jeden z nejzajímavějších posunů moderní módy.
Oblékáme se pro sebe, nebo pro ostatní?
Říkáme, že se oblékáme pro sebe. Ale je to skutečně pravda? Kdybychom žili úplně sami, bez sociálních sítí, bez partnerů, bez kolegů a bez možnosti, že nás někdo uvidí, oblékali bychom se stejně?
Možná ano. Možná ne.
Francouzský filozof Jean-Paul Sartre se zabýval tím, jak nás pohled druhého člověka proměňuje v objekt jeho vnímání. V módě je tento vztah obzvlášť zajímavý. Chceme být viděni. Ale současně chceme rozhodovat o tom, jak nás ostatní uvidí. Někdy je oblečení způsobem sebevyjádření. Jindy společenským brněním.
A někdy také tichou prosbou o přijetí. Není nic špatného na tom chtít se líbit. Touha po kráse není automaticky známkou povrchnosti. Stejně jako odmítání make-upu není automaticky důkazem sebevědomí. Žena, která miluje výrazné šaty, nemusí být nejistá.
A žena, která nosí jen jednoduché kalhoty a bílou košili, nemusí být svobodnější. Rozhodující je, odkud naše volba vychází. Z radosti? Ze zvyku? Z prostředí, ve kterém jsme vyrostli? Nebo ze strachu, že bez určitého vzhledu nebudeme dost dobří?
Krása, která nepotřebuje publikum
Možná jsme se během staletí změnili méně, než si myslíme. Už nenosíme královské paruky a hedvábné punčochy. Místo toho máme značkové kabelky, minimalistické kabáty, kosmetické procedury a pečlivě sestavené profily na sociálních sítích. Ale základní otázka zůstává stejná.
Co o mně můj vzhled říká? A komu to vlastně říkám?
Móda je úžasná právě tím, že v sobě dokáže spojit historii, umění, psychologii i obyčejnou lidskou touhu být součástí světa. Nemusíme ji odmítat, abychom byli hlubocí. A nemusíme jí podléhat, abychom byli krásní. Možná totiž největší svoboda nespočívá v tom, že přestaneme řešit, co máme na sobě. Ale v okamžiku, kdy pochopíme, proč jsme si to oblékli.
A kdy si konečně dovolíme, aby odpověď byla opravdu naše
