Maminka otevře dveře a uvidí svou devítiletou uplakanou dceru s copánky a aktovkou. Po tvářích jí tečou slzy jako hrách. Muselo se stát něco strašného.
„Co se děje?“ lekne se maminka.
„Já… já…“ popotahuje dcerka, „já nemám žádnou koženou bunduuuu!“
Střih.
Ta malá holka jsem já. Dnes už jsem dospělá a koženou bundu mám. Takže je všechno v pořádku. 🙂
Jak je asi jasné, móda mě zajímala odmalička. Nešlo jen o oblečení, ale o touhu něco dokázat a někam patřit.
V devíti letech jsem ještě netušila kam. Chodila jsem po Litvínově, malém městě na severu Čech, s walkmanem na uších, poslouchala hudbu, dívala se na oblohu a snila o tom, že jednou zvednu křídla a odletím pryč.
A i když jsem ateistka, něco mě tehdy asi slyšelo – protože o čtyři roky později jsem seděla v letadle směr Paříž.
Do modelingu mě chtěli už ve třinácti letech – rovnou do Milána. Maminka to tehdy nedovolila a upřímně, Milán mě ani tolik nelákal. Já snila o Paříži.
O evropské mece módy, umění a kultury.
Můj dědeček z tatínkovy strany se narodil ve Francii, ve městě Béthune. Do Československa přišel s armádou před rokem 1948, zamiloval se do babičky a zůstal tu. O Francii nám vyprávěl s nostalgií – o kuchyni, architektuře, filmech, hudbě i životním stylu. Pro mě to znělo jako pohádka o Disneylandu. A já věděla, že tam jednou musím.
Když jsem při návštěvě Prahy uviděla konkurz do pařížské modelingové agentury, nebylo nad čím přemýšlet.
Do Paříže jsem se zamilovala okamžitě. Zároveň mi rychle došlo, kolik mám „nedostatků“ – jazyk, přízvuk, vystupování, styl. Byla jsem ještě dítě. Díky bilingvnímu gymnáziu, lidem kolem sebe a hlavně díky tomu, že jsem Francii opravdu milovala, jsem se během půl roku úplně aklimatizovala.
Moje flanelová mikina s potiskem psa se postupně proměnila ve vlněné svetry. Mrkváče v tmavé kalhoty do zvonu. Zimní huňatá bunda v trenchcoaty a volné kabáty. Práce v módním prostředí mě pohltila. Modeling se rozjel naplno – fotila jsem kampaně, editoriály i katalogy. Spolupracovala jsem mimo jiné se značkami Armani, Paco Rabanne, Kenzo, účastnila se přehlídek (např. Max Mara), fotila pro Elle, Bazaar, Vogue a Marie Claire a natáčela reklamy (např. pro Nestlé). Bylo mi čerstvých čtrnáct let a svět módy se stal mou denní rutinou.
V patnácti o mě projevila zájem newyorská agentura a dostala jsem pracovní vízum na deset let. Přesto jsem se rozhodla zůstat v Paříži. Cestovala jsem po světě – Barcelona, Milán, Hamburk, Tokio – ale domovem pro mě byla Francie.
Vedle modelingu mě vždycky provázela hudba. Na školním výletě si ke mně přisedl spolužák, kytarista kapely Turn Over. Začala jsem s nimi zkoušet, zpívala vokály, později i vlastní písně. Poslala jsem nahrávky do vydavatelství po celé Paříži. Nejprve se nikdo neozval. Po čtrnácti dnech zavolali producenti Michel Éli a Thierry Said. Tak vzniklo moje první album Litvínov (2002).
Podepsala jsem smlouvu s Virgin France. První singl Où tu veux se dostal na přední příčky francouzských hitparád, druhý La Muerte, bodoval ve frankofonních zemích. Vyhrála jsem cenu talent roku za radia France Bleu. Hrála jsem na festivalech, v klubech i na velkých pódiích – od La Cigale až po legendární Olympii (s Raphaelem a Jean-Louisem Aubertem). Hostovala jsem na albu Benjamina Biolaye (Négatif, píseň La chaise à Tokyo) a stále jsem zároveň pracovala jako modelka pro Elite Model Management Paris. Dvě kariéry paralelně. Intenzivní, krásné, vyčerpávající.
Teprve potom si mě všimla česká pobočka vydavatelství. Pozvali mě do Prahy na promo. Mělo to být na týden. Už jsem se nevrátila.
V Česku jsem nazpívala duet s kapelou Kryštof (Pan sen), spolupracovala s Mekym Žbirkou na znělce k seriálu Ordinace v růžové zahradě (Někdy stačí dát jen dech), jela jsem krásné turné po českých městěch k albu Baby doll, nazpívala duet s Pierrem Richardem (La chanson de Pierre), vydala další 4 alba i 4 knihy, moderovala pořady v televizi i rádiu, hrála ve filmech (Vetřelci a lovci, pohádka Tři životy). Získala jsem ocenění Český slavík – Skokan roku, Anděla za nejlepší web roku i několik cen v anketě Žebřík.
Všechno to ale pro mě nakonec mělo jeden hlubší smysl. Při cestě do Paříže kvůli nahrávání třetí desky jsem v letadle potkala kapitána. Z toho setkání vznikl můj největší poklad – můj syn Adam.
Mateřství pro mě nebylo jednoduché. Přibrala jsem přes dvacet kilo, móda šla stranou, tepláky se staly uniformou a vlasy hrály všemi barvami. Ztratila jsem samu sebe. A pak jsem se rozhodla znovu se najít. Zdravější životní styl, cestování, studium japonštiny, nová hudba, nové knihy. Došlo mi, že v tomhle pocitu nejsem sama.
Dnes beru módu jinak než kdysi. Už to není honba za trendy, ale způsob, jak vyjádřit sama sebe, svou náladu, sílu i křehkost. Na svých sociálních sítích i tady na webu chci ženy inspirovat k tomu, aby se nebály znovu snít, objevovat se a vracet se k sobě.
Protože najít znovu samu sebe – v dospělejší, vyzrálejší a svobodnější verzi – je ten nejhezčí módní statement, jaký znám.