Existuje jedna věc, která mě fascinuje už od doby, kdy jsem začala pracovat jako modelka.
Oblečení nikdy nebylo jen oblečení. A přesto se dnes tváříme, jako by bylo.
Každé ráno otevřeme skříň a máme pocit, že si vybíráme jen kalhoty, tričko a boty. Jenže ve skutečnosti vybíráme něco mnohem důležitějšího.
Vybíráme, co o sobě dnes řekneme světu. Aniž bychom otevřeli pusu.
Když jsem žila ve Francii, začala jsem si všímat jedné zvláštní věci. Pařížanky se mezi sebou často vůbec nepodobaly. Jedna měla na sobě dokonale střižené sako, druhá starý svetr po dědečkovi, třetí pánské mokasíny a hedvábné šaty.
A přesto všechny působily sebevědomě.
Nebyl to styl.
Byl to příběh.
Každá z nich jako by říkala něco jiného. A právě tehdy mi došlo, že móda je vlastně jazyk. Stejně jako existují lidé, kteří umí krásně vyprávět, existují lidé, kteří umí krásně mluvit oblečením.
Nejde o značky.
Nejde o cenu.
Jde o to, jestli jednotlivé kousky dávají dohromady větu. Možná jste si toho někdy všimly. Některé ženy mají na sobě oblečení za statisíce, ale nepůsobí vůbec zajímavě. A pak potkáte dívku v obyčejných džínách, bílé košili a starých teniskách a nemůžete z ní spustit oči. Proč?
Protože první žena měla jen drahé oblečení. Ta druhá měla osobnost. Myslím, že jsme na to v posledních letech trochu zapomněli.
Instagram nás naučil kopírovat.
TikTok nás naučil oblékat se stejně. Algoritmy nám každý den ukazují tisíce identických outfitů, které vypadají dokonale… a zároveň úplně zaměnitelně. Najednou máme pocit, že styl znamená trefit se do trendu. Jenže opravdový styl podle mě nikdy nevznikal kopírováním.
Vznikal ve chvíli, kdy jste přestaly přemýšlet nad tím, co je zrovna populární, a začaly přemýšlet nad tím, co chcete říct.
Možná právě proto mě vždycky bavili lidé, kteří se oblékali trochu jinak. Ne proto, že chtěli šokovat. Ale protože měli odvahu být čitelní. Člověk, který nosí stále stejné černé roláky, možná miluje jednoduchost. Ten, kdo sbírá vintage saka, možná miluje historii. Někdo jiný nosí pořád červenou rtěnku. Někdo nikdy nesundá dědečkovy hodinky. A někdo si každý den vezme tenisky, i když má na sobě hedvábné šaty. To všechno něco říká. Ne ostatním. Hlavně vám samotným.
A možná právě proto si myslím, že bychom při nakupování měli přestat pokládat otázku:
“Je to teď moderní?”
A místo ní se zeptat:
“Říká to něco o mně?”
Protože až jednou všechny trendy zmizí, zůstane jen jedna věc. Váš vlastní jazyk. A ten bude vždycky zajímavější než jakýkoliv trend.
