Ještě před pár lety bych některé věci, které dnes vídám v módních časopisech, pravděpodobně označila za oblečení po dědečkovi. Manšestrové kalhoty, hnědé mokasíny, kostkované sako, trochu usedlý cardigan, kožená kabelka, která už má něco za sebou. A dnes? Přesně tyhle věci najednou vypadají neuvěřitelně dobře.
Že se něco děje, mi vlastně došlo už před několika lety díky dceři mojí americké sestry. Přijela k nám do Prahy, bylo jí něco přes dvacet a oblékala se způsobem, kterému jsem tehdy vůbec nerozuměla. Flanelová košile, manšestráky, starý hnědý svetr a k tomu boty, které vypadaly, jako kdyby je našla v second handu.
Říkala jsem si: Proč se tahle krásná mladá holka nechce hezky obléknout?
No. Nechápala jsem to já.
To, co tehdy mladí nosili v Americe, dorazilo postupně i k nám. A dnes už je jasné, že návrat vintage není jen další mikrotrend z TikToku.
Nový luxus je něco, co už něco zažilo
Možná jsme se trochu přesytili dokonalostí. Dokonalými béžovými outfity, dokonale sladěnými kabelkami a oblečením, které vypadá, jako kdyby právě přijelo z továrny.
Vintage má proti tomu jednu obrovskou výhodu: osobnost.
Starý kožený pásek je hezčí právě tím, že už není dokonale hladký. Semišová bunda může mít patinu. Pánské vlněné sako nemusí sedět přesně tak, jak by ho dnes navrhl módní řetězec. A kabelka může být dvacet let stará a přesto – nebo právě proto – vypadat zajímavěji než ta, kterou právě vidíme na pěti influencerkách současně.
A podobně to dnes vnímá i svět vysoké módy. Bella Hadid se stala téměř chodící reklamou na archivní módu. V Cannes letos oblékla kousky z kolekcí Prada Sport z roku 1999, Jean Paul Gaultier nebo Louis Vuitton z roku 2003. Zendaya zase sáhla po třicet šest let starých šatech Giorgio Armani z kolekce jaro 1990.
Najednou není největší kompliment: „To je nové?“
Ale: „Prosím tě, kde jsi TOHLE našla?“
Co hledat?
Pokud bych letos měla jít do vintage obchodu, hledala bych především materiály, které krásně stárnou.
Vlnu. Kašmír. Manšestr. Kůži. Semiš. Hedvábí. Tvíd.
Právě manšestr je pro mě dokonalý podzimní materiál. Má v sobě něco nostalgického, trochu intelektuálního a trochu sedmdesátkového. Hnědé manšestráky, jednoduchý kašmírový svetr, mokasíny a dlouhý kabát – a nepotřebujete už vůbec nic.
Velký návrat má semiš, hlavně v koňakové a čokoládově hnědé. A právě ten bych hledala z druhé ruky. Nový semiš se někdy až příliš snaží vypadat dokonale. Starý už má charakter.
Kostky, rybí kost a kytičky po babičce
Vintage nálada se vrací také ve vzorech. Kostky, herringbone neboli rybí kost, proužky, drobné květiny, paisley nebo brokátové motivy připomínající staré tapety.
A právě tady je podle mě krásně vidět, jak móda funguje. Vezmete si kabát z roku 1986 v krásné šedo-hnědé rybí kosti a nikdo nepozná, jestli jste ho koupila před čtyřiceti lety, nebo minulý týden.
To je pro mě nadčasovost.
A co boty?
Tady mě návrat minulosti baví možná úplně nejvíc.
Mokasíny, Mary Janes, T-strap boty, subtilní kotníkové boty, nízké podpatky a jednoduché kožené polobotky. Vedle nich nízké retro tenisky připomínající staré atletické nebo halové boty.
Po letech obrovských chunky sneakers se noha zase začíná podobat noze.
A jsem za to docela ráda.
Vintage náladu můžete vytvořit i úplně malým detailem: ponožkami v mokasínách, starou broží na saku, hedvábným šátkem kolem krku nebo koženým páskem přes cardigan. Brože a hedvábné šátky ostatně patří mezi výrazné doplňky podzimu 2026.
Vintage nosí i Hollywood
A jestli potřebujeme důkaz, že vintage už dávno není synonymem pro zaprášený second hand, stačí se podívat na celebrity.
Vintage dnes nenosí jen modelky a influencerky. Mnohem víc mě inspirují ženy, které mají vlastní svět a vlastní názor – Isabelle Huppert, Fran Lebowitz, Tilda Swinton nebo ženy z akademického a uměleckého prostředí, které celý život staví šatník na dobrém saku, košili, mokasínech a věcech, které nemají datum spotřeby.
A právě to je na současném návratu vintage zajímavější než samotný trend. Nemusíte totiž vlastnit archivní Dior.
Vintage může být kabelka po mamince. Brož po babičce. Pánské sako z Vinted. Kašmírový svetr nalezený v malém second handu v Paříži. Nebo moje šestnáct let stará červená Longchamp kabelka, kterou jsem nikdy nevyhodila a dnes ji můžu zase s radostí vytáhnout.
Proč se mi to vlastně líbí?
Protože vintage jde proti představě, že abychom byly módní, musíme pořád něco kupovat. Naopak nás nutí podívat se znovu na věci, které už existují.
A možná právě proto se vrací v době, kdy jsme unavení z mikrotrendů. Kvalitní stará věc má historii, není dokonale zaměnitelná a velmi často je vyrobená z materiálu, který bychom dnes za stejnou cenu hledali těžko.
Takže než letos vyrazíte nakupovat podzimní kolekce, zkuste nejdřív jedno místo.
Vlastní skříň.
A potom skříň maminky. Babičky. A klidně i manžela.
Protože jestli jsem se letos v módě něco naučila, pak to, že ten nejzajímavější nový kousek může být klidně třicet let starý.
