Úspěšní lidé, které znám, mají jednu zvláštní vlastnost. Často vůbec nevypadají, že by vám chtěli dokazovat, jak jsou úspěšní.
Nevstoupí do místnosti a během prvních deseti minut vám neřeknou, kolik vydělávají, jaké získali ceny, koho znají a kam až se ve své kariéře dostali. Někteří si dokonce překvapivě málo věří. Jiní jsou jednoduše skromní. A spoustě z nich je zřejmě úplně jedno, jestli víte, kdo jsou.
A pak existuje opačný svět.
Stačí jedna soutěž krásy, jedna fotografie v časopise, jedna role, jedno ocenění – a z relativně obyčejného profesního momentu se někdy stane téměř doživotní titul.
Není samozřejmě nic špatného na tom mít radost z toho, co jsme dokázali. Naopak. Jen mě fascinuje rozdíl mezi úspěchem a potřebou vypadat úspěšně. A možná je mezi nimi větší propast, než se zdá.
Potřeba ukazovat status není vynález Instagramu
Už v roce 1899 popsal americký ekonom a sociolog Thorstein Veblen pojem conspicuous consumption (okázalá spotřeba).
Jednoduše řečeno: některé věci si nepořizujeme pouze proto, že je chceme nebo potřebujeme, ale také proto, aby ostatní viděli, že si je můžeme dovolit.
Před více než sto lety mohl být symbolem postavení velký dům, služebnictvo nebo nákladná hostina. Později automobil, hodinky či kabelka. Dnes jsme k tomu přidali ještě jednu věc.
Sami sebe.
Ukazujeme nejen to, co vlastníme, ale koho známe, kam jsme byli pozváni, co jsme dokázali, kolik máme sledujících a kdo nám zatleskal. Sociální sítě Veblenův princip nevymyslely. Jen nám daly možnost provozovat ho 24 hodin denně.
Peter Higgs a člověk, který nemusel nikomu připomínat, co dokázal
Existuje možná ještě zajímavější druh úspěchu. Takový, který nepotřebuje být neustále vystavován.
Britský fyzik Peter Higgs v roce 1964 předpověděl existenci částice, která dnes nese jeho jméno – Higgsova bosonu. Téměř o půl století později byla její existence potvrzena v CERNu a v roce 2013 za svou práci získal Nobelovu cenu za fyziku.
Člověk by čekal, že takový okamžik bude vrcholem života, který chcete ukázat celému světu.
Higgs udělal téměř pravý opak.
Neměl mobilní telefon, internet prakticky nepoužíval a médiím se spíše vyhýbal. V den, kdy měla být Nobelova cena oznámena, dokonce záměrně odešel z domu. Šel na oběd a o tom, že cenu skutečně získal, se dozvěděl až cestou domů, když ho na ulici zastavila bývalá sousedka a pogratulovala mu.
Na té historce je něco neuvěřitelně osvobozujícího.
Dnes máme někdy potřebu připomínat světu každý malý úspěch. Peter Higgs pomohl změnit naše chápání samotného vesmíru – a neměl ani telefon, na který by mu kvůli tomu mohli zavolat.
Možná totiž existuje bod, kdy člověk nepotřebuje působit důležitě.
Stačí, že důležitou věc skutečně udělal.
Tady se do našeho módního povídání ještě trochu připlete psychologie
V roce 1999 publikovali psychologové David Dunning a Justin Kruger výzkum, který dal jméno známému Dunningovu–Krugerovu efektu. Ve zjednodušené podobě upozornil na paradox: člověku s malými znalostmi mohou zároveň chybět znalosti potřebné k tomu, aby dokázal správně rozpoznat vlastní nedostatky.
Internet z toho časem udělal trochu příliš jednoduché „hloupí si věří, chytří pochybují“. Tak to samozřejmě nefunguje. Ale něco na zkušenosti skutečně fascinující je. Čím déle se pohybujete v nějakém oboru, tím větší začnete vidět jeho rozměr.
Jednou se vyfotíte do časopisu a můžete mít pocit, že znáte módní průmysl. Když v něm pracujete dvacet let mezi nejlepšími lidmi světa, víte, jak obrovský je.
Jednou uspějete v podnikání a můžete mít pocit, že podnikání rozumíte. Když sedíte u stolu s lidmi, kteří budují společnosti na několika kontinentech, vaše měřítko se trochu změní.
Úspěch někdy ego nezvětší. Jen ho zasadí do kontextu.
Český rybníček a velký svět
Tohle je dobře vidět právě v malé zemi.
U nás může být člověk velmi známý – a pár kilometrů za hranicemi o něm nemusí vědět vůbec nikdo. A platí to samozřejmě i obráceně. Někteří mimořádně úspěšní Češi jsou doma překvapivě nenápadní, protože jejich skutečný profesní svět leží z velké části jinde.
Krásným příkladem je třeba architektka Eva Jiřičná.
Do Londýna odešla v roce 1968, později pracovala mimo jiné s Richardem Rogersem a v roce 1982 založila vlastní studio Eva Jiricna Architects. Její práce se objevila od londýnského Victoria and Albert Museum po Pražský hrad.
A to je na světovém úspěchu možná to nejzajímavější.
Česká republika může zůstat domovem. Místem, kam se vracíme, kde máme rodinu, přátele, svůj dům, oblíbenou kavárnu. Ale nemusí být hranicí našeho profesního světa. A člověk, který se pravidelně poměřuje se světovou konkurencí, možná doma nemá takovou potřebu přesvědčovat všechny kolem, jak je významný.
Domov přece nemusí být pódium.
Možná to znám i z vlastní zkušenosti. Když jsem začínala mít první profesní úspěchy v Paříži, vůbec mě nenapadlo vracet se s nimi do Čech a snažit se o nich někoho informovat. Nebyl v tom žádný promyšlený postoj ani skromnost. Jednoduše jsem žila svůj život tam, kde se právě odehrával.
Až česká pobočka mého vydavatelství později rozhodla, že přijedu do Prahy na rozhovory. Brala jsem to tehdy jako krátkou a vlastně docela nepodstatnou zastávku. Nakonec jsem v Čechách zůstala – ale to už je jiný příběh.
Podobné to bylo s modelingem. Osm let jsem pracovala v zahraničí, aniž bych měla potřebu doma vyprávět, co přesně dělám a kam jsem se dostala. Česko a moje práce byly zkrátka dva oddělené světy. Propojily se až ve chvíli, kdy jsem se vrátila kvůli propagaci své první desky Litvínov.
Možná právě proto mě dnes tolik fascinuje potřeba některých lidí každý profesní moment okamžitě proměnit ve veřejnou součást vlastní identity. Ne proto, že bychom o svých úspěších neměli mluvit. Ale protože úspěch existuje i ve chvíli, kdy o něm nikdo neví.
Ale dost o mně.
Psychologie číslo dvě: proč je tak přitažlivé nic nedokazovat?
Existují různé způsoby, jak lidé získávají společenský status. Může vycházet z moci a dominance, ale také z prestiže – tedy z toho, že si člověka ostatní váží pro jeho schopnosti, znalosti nebo výsledky.
A právě druhá varianta je zajímavá.
Protože pokud naše postavení existuje pouze tehdy, když ho neustále připomínáme, je vlastně velmi křehké.
Opravdové sebevědomí může vypadat úplně nenápadně. Nemusím vám vysvětlovat, že jsem důležitý, pokud sám vím, kdo jsem. Nemusím vyhrát každý rozhovor. Nemusím mít poslední slovo. A nemusím každou životní kapitolu proměnit v tiskovou zprávu.
To ovšem neznamená, že skromnost je povinnost – zvlášť ženám se po staletí říkalo, aby nebyly příliš hlasité, ambiciózní a sebevědomé.
Umět říct „tohle jsem dokázala“ je zdravé.
Rozdíl je mezi schopností pojmenovat vlastní hodnotu a potřebou ji neustále dokazovat.
Co když je neúspěch někdy užitečnější než úspěch?
V roce 2008 pronesla J. K. Rowling na Harvardu slavný projev The Fringe Benefits of Failure, and the Importance of Imagination (Nečekané výhody neúspěchu a důležitost představivosti).
Popsala období sedm let po vlastní promoci: krátké manželství se rozpadlo, byla bez práce, sama s dítětem a žila ve velmi obtížné finanční situaci. Podle konvenčních měřítek, řekla, selhala „v epickém měřítku“. Právě neúspěch ji ale zbavil všeho nepodstatného. Zůstala jí dcera, starý psací stroj a nápad.
A řekla také něco, co by se klidně mohlo stát mottem tohoto článku:
„We all have to decide for ourselves what constitutes failure.“
(„Každý z nás si musí sám rozhodnout, co pro něj znamená selhání.“)
Svět nám totiž velmi ochotně nabídne vlastní kritéria úspěchu a neúspěchu, pokud mu to dovolíme. A nabízí nám je dodnes. Správná kabelka. Auto. Adresa. Funkce. Plat. Dovolená. Počet sledujících.
Jenže co když je úspěch nakonec něco úplně jiného?
Quiet luxury (nenápadný luxus). A co quiet success (tichý úspěch)?
Móda na podobnou změnu reagovala trendem, kterému jsme začali říkat quiet luxury (nenápadný, tichý luxus).
Žádná obrovská loga. Kvalitní materiál, perfektní střih, jednoduchost. The Row, Bottega Veneta a další značky pomohly estetiku „if you know, you know“ („kdo ví, ten ví“ – kvalitu a hodnotu poznají ti, kteří se vyznají, aniž by jim ji muselo oznamovat výrazné logo) dostat kolem roku 2023 do mainstreamu.
A co když vedle quiet luxury (tichého luxusu) existuje také quiet success (tichý úspěch)?
Úspěch, který nemusíte poznat během prvních pěti minut. Člověk vám neřekne, kolik vydělává. Nevyjmenuje svoje ceny. Nevysvětlí vám, jak významné lidi má v telefonu. Klidně vás nechá chvíli žít v domnění, že je úplně obyčejný.
A jemu je to jedno.
Největší luxus? Nemuset nic dokazovat
Možná se totiž naše definice úspěchu s věkem mění.
Ve dvaceti může znamenat být vidět. Někam se dostat. Vydělat první velké peníze. Dokázat rodičům, spolužákům, bývalému partnerovi – a hlavně sobě –, že na to máme.
Později se měřítko začne měnit.
Úspěch může být možnost odmítnout práci, kterou nechceme. Mít finanční rezervu. Mít volné úterý. Nemuset zvednout každý telefon. Moci odjet na měsíc pryč. Být doma na večeři. Mít kolem sebe lidi, před kterými nemusíme nic předstírat. Dělat práci, která nás pořád baví, i když o ní zrovna nikdo nepíše.
A večer usnout bez pocitu, že jsme svůj život prožili pro publikum.
To jsou věci, které se před logostěnou fotografují poměrně špatně. Možná právě proto jsou tak cenné.
Protože nejvyšší formou statusu možná není být rozpoznán.
Je to nepotřebovat být rozpoznán.
